Bob Dylan / Zdeněk Borovec
1.
Kámen a prach, kráčíš vstříc temnotám,
chceš stáhnout si blíž hvězdnou síň,
zákruty cest vedou záhadno kam
a sám ujdeš míň nežli píď.
Proč's tedy, poutníče, hůl znovu zdvih,
když věk černé brýle ti dal?
Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích,
jen vítr to ví a letí dál.
2.
Svět nemá konce, jak sám jistě víš,
však tam kam bys chtěl, jdeš jen v snách.
Tvé cesty skříží vždy zákeřná mříž
a místa, kde čpí střelný prach.
Proč tedy, poutníče, dál neseš kříž,
kdo zas ti už tvář svěží dal?
Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích,
jen vítr to ví a letí dál.
3.
Láska je člun, vratký člun plný spár,
jak máš na něm plout, propustí.
Ten, kdo ti slíbil ten lákavý dar,
přec často tě též opustí.
Proč tedy dál pluješ mhou jitřních par,
ach, poutníče, kams oči dal?
Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích,
jen vítr to ví a mlčí dál.
