Hudba: Miloslav Ducháč / Text: Miroslav Zikán
Kroky mé samy jdou cestou, kterou znají,
petřínská zákoutí jarem rozkvétají.
Kroky mé samy jdou až k lavičce naší,
tam je mnohem snazší chvíli snít.
Kéž, lavičko, kéž bys promluvila,
vždyť ty vlastně dávno patříš k nám.
Ruka má tě kdysi poranila,
když jsme ryli srdce a v něm monogram.
tys nás tenkrát spolu seznámila,
polibky jsi kryla jasmínem.
O štěstí jsem v objetí tu snila,
Petřín zdál se rájem a ráj Petřínem.
Tys tady slyšela všechny moje stesky,
snad jsi i viděla slzu v očích stát.
Více však vzpomínám, jak byl svět hned hezký,
když řekl: Mám tě rád.
Kéž, lavičko, kéž bys promluvila,
vždyť ty vlastně dávno patříš k nám.
Ač nám léta hlavu postříbřila,
stále k tobě ráda chodívám.
