Hudba: Josef Stelibský / Text: Karel "Tobis" Pavlík - Václav "Miškovský" Mírovský - Václav Špilar
1.
Je konec spánku, všechno bylo jen
ošklivý a nepříjemný sen.
Z rudých červánků slunce vyšlo ven,
nadešel ten nejkrásnější den.
Po těch smutných letech procitla jsi v květech,
svobodný zas, Praho, tvůj hrad
na tebe se dívá, jak z tvých věží splývá
ten červenomodrobílý šat.
Ref:
Praho, ty mé město, všech Čechů nevěsto,
láskou jsi posvěcená.
Snad bys už nebyla, proto jsi musila
krví být vykoupená.
Vždyť my jsme, Praho, lásku k tobě
v srdcích střežili,
navzdory všemu dnem i nocí
v tebe věřili, jen v tebe.
Praho, ty mé město, všech Čechů nevěsto,
marně jsme netoužili.
Hoříš, hoříš teď světel tisíci,
ty má Praho, tak krásně zářící.
Hoříš, hoříš teď světel tisíci,
ty má Praho, tak krásná, zářící.
2.
Pryč jsou dny hrůzy, pryč je z ulic tvých
potupa, již musela jsi nést.
Zas už jsi krásná jako padlý sníh,
zase už jsi Praha matka měst.
Vznešená jsi byla, když jsi promluvila.
Přestalas být mrtvým kamenem
a když z katedrály první vlajky vlály,
na to, Praho, nezapomenem.
Ref:
Praho, ty mé město...
3.
Když byla první rána dělová
od Pankráce až do Břevnova,
všem v srdce sáhla ruka ledová:
Ať nám pán Bůh Prahu zachová!
jedni při ní stáli a ti venku z dáli
alespoň jí palce drželi.
Vědomí všem zbylo, co by s námi bylo,
kdybychom tě, Praho, neměli?
Ref:
Praho, ty mé město...
